Studenti mě nadchli. Jsou profackovaní praxí, říká kreativní producentka Lenka Szántó

Jak se vám líbily klauzury?  

První výrazný dojem je, že se za pouhý rok studia lidi mění na hrozně cool osobnosti. Nejdřív přijde banda nejistých maturantů, kteří se před námi stydí mluvit, a po roce dostanou intenzivní zkušenost ze školy – jak praktickou, tak teoretickou –, že pak vypadají takhle. Ten pitching, co tu dnes proběhl, je srovnatelný s prezentacemi z mezinárodních festivalů. Dokonce ne srovnatelný, ale stejný. Studenti v sobě skutečně mají zažitou disciplínu. Vědí, co musí říct a co je důležitý.  

Překvapilo vás to?  

Překvapilo. Je to jenom rok, co nastoupili. Oproti studentům jiných škol jsou studenti CME Content Academy mnohem profackovanější praxí.  

Působila jste jako novinářka. Zajímá mě, co z toho, co jste se naučila při studiích žurnalistiky, využíváte v současné profesi.  

Všechno. Hlavně tah na výkon. V novinařině musíte být nejrychlejší. Když večer někde hoří, nejpozději druhý večer to musí být ve zprávách. Pozítří je ta zpráva stará. Tah na to, dodělat to rychle a dobře, je něco, co mi zůstalo. Až si říkám, jak jsou ti filmaři strašně pomalí. Zároveň si netroufnu něco říct jen s uměleckou licencí, ale než dělám žánr true stories, všechno si rešeršuju. K témuž nutím i autory. V tom je základ novinařiny, který ve mně zůstal.  

Na žurnalistice jste se naučila psát do novin. Jak jste se pak naučila psát fikci?  

Strašně pomalu a strašně mně to nešlo. Rostla jsem v novinařině a objevila jsem se v polomanažerské pozici jako vedoucí vydání, v níž jsem koordinovala štáby. Takhle by to šlo dál, kdybych neporodila děti. Dělat ve zpravodajství s malým dítětem nejde. Děláte čtrnáct hodin denně a nemůžete odejít, když vám zavolají ze školky. Pro ženu, která má spíš ambici být dobrou matkou než dobrou vedoucí vydání, zpravodajství není. Odešla jsem ze zpravodajství a zavolal mi Matěj Podzimek, jeden z kreativní producentů na Nově, se kterým jsem zakládala magazín Víkend, a řekl, že podle něj se nudím. Říkal, že předěl mezi tím, kdy jsem se starala o padesát lidí ve zpravodajství, a tím, kdy se starám o dítě doma, je příliš velký. Nabídl mi, jestli bych chtěla psát Ulici, že to můžu psát i po večerech. Zavedl mě mezi takzvané linkaře, tedy ty, kteří vymýšlejí děj seriálu. Tam jsem zjistila, že to neumím psát.  

Dost dlouhou dobu mi s tím pomáhal Matěj, leckdy to po mně intenzivně přepisoval. Pomáhal mi samozřejmě i celý tým. Hodně mě naučil i Tomáš Baldýnský, který pak nastoupil jako šéfautor. Ten si dal tu práci a k mému napsanému obrazu přidal vlastní obraz, jak by to mělo vypadat správně. Nakonec jsem se do toho propsala, ale těžce. Člověk si myslí, že umí dávat slova dohromady a najednou neví, jak dávat drama dohromady.  

Jakou cestu jste jako autorka urazila od toho bodu, kdy po vás někdo musel něco přepisovat, po Metanol, který jste napsala z většiny sama?  

Ano, s Matějem Podzimkem zhruba v poměru osmdesát na dvacet. Při práci na Metanolu jsem narazilo na dno, kdy jsem věděla, že mám super téma. Michal Reitler to hrozně chtěl. Michal je typ na scénosledy, na kterých mě hrozně trápil. Podle něj to pořád nebylo ono. Nevýhoda navíc byla, že jsem to psala na dálku z Izraele: jak si s tím člověkem nemůžete sednout a vysvětlit si, jak kdo co myslí, chodily mi poznámky v různých barvách: fialová byla k dialogům, modrá k postavám a žlutá dotazy k ději nebo rešerším. Přišel mi barevný dokument, taková duha, a to jsem se fakt chtěla vždycky oběsit. V tuhle hroznou chvíli jsem se dozvěděla, že Tomáš Baldýnský chce psát Metanol. Říkala jsem si, že jsem úplně v háji, protože mě učil psát a přepíše mě. Dva dny jsem si myslela, že to zabalím. Většinou se mi ale nechce hned skládat zbraně a říkala jsem si: no, ale on je naopak líný, nebudou se mu chtít dělat rešerše. V tom ho překonám, protože mám kinderstube z novinařiny. Tomáš si vymyslí něco na motivy metanolu, kdežto já budu mít rekonstrukci. Nepustila jsem to a pustil to on. Ale že bych si u Metanolu řekla, že umím psát, to ne.  

V čem byla naopak výhoda psát z Izraele? Je tam na psaní klid?  

Neustále jsem byla matka-taxikář. Vozila jsem děti pětadvacet kilometrů tam a zpátky ze školy a do školy. Výhoda byla, že mě živil manžel. I proto si pak Michal Reitler pochvaloval, že to bylo pečlivě vyrešeršované. Měla jsem na to čas a nebyla v existenciální nouzi, že bych musela psát, abych měla příští měsíc peníze. Psaní Metanolu trvalo dva a půl roku, z toho rok zabraly rešerše. I když za ně dostanete nižší desítky tisíc, mohla jsem si to dovolit.  

Metanol jste psala v zahraničí a Extraktoři, špionážní série, za kterou stojíte coby kreativní producentka, se v zahraničí odehrávají. Musela jste si špionážní žánr hodně vydupávat?  

Nemusela. Pokud se nám scénáře nedařily, nikomu jsem to neříkala. Půl roku jsme se plácali v bahně, pak se vyměnil scenárista a najednou to začalo jít. Já i nový scenárista jsme fanoušci žánru, takže jsme měli představu, co bychom tam chtěli. Ve chvíli, kdy se scénář dařil psát, začal mluvit sám za sebe. Mí nadřízení nejsou hlupáci, poznají dobrý scénář. A poznali dobrý scénář (směje se).  

Text byl dobrý. U Metanolu to vyšlo podobně. Všichni si tak chválili ten text, že se snažili, aby mu to nezkazili. Herci dobře hráli, režisérka režírovala s úctou k textu.  

Co bylo na Extraktorech nejtěžší? Natáčení v zahraničí?  

Určitě. Rozpočet, který dostávají Voyo projekty, není malý, ale není srovnatelný s rozpočty českotelevizních věcí. Je to s ním vždycky napjaté, zvlášť když točíte v zahraničí. Takže jsme vyslali malý štáb, věděli jsme, že nemůžeme dělat žádné zábory. Když se točí na tržnici, tak se točí na tržnici za provozu a než se někdo vzpamatuje, zdrhneme.  

Takže třeba ta scéna na tržnici v prvním díle je natočená takzvaně na pankáče?  

Ano a vypadá to skvěle. Adam Dvořák, producent, udělal to, že veškeré prostředky obětoval kameře. To bylo proto, aby na to měl Vladimír Smutný čas, aby si to obvěšel světýlky, aby se tam prášilo tak, jak se to Vladimírovi líbí, a všechno se obětovalo tomu. Čili pak docházelo k tomu, že hlavní představitelky tam seděly na kamenech v chalupě z vepřovic. Neprášilo se kouřostrojem, ale prášilo se prachem z vepřovic. Holky byly několikrát nemocné a všechno ostatní trpělo. Při natáčení v Turecku všichni trpěli a následné natáčení v Praze byly jen dozvuky utrpení.  

Pro server Novinky.cz jste řekla, že vám šlo o to být autentičtí, ale ne dokumentární. Jak najít hranici mezi tím, aby to bylo přesné, ale zároveň jste nevyzradili nic o práci tajných služeb?  

Věděli jsme, že holky, které zažily ten únos, nebudou mluvit. Navíc jsem nechtěla, aby mi někdo řekl: vy jste si vzali nejvíc zdevastované holky v republice a teď na nich vyděláváte prachy. Etické otázky v true stories jsou pro mě podstatné. Extraktoři nejsou rekonstrukcí toho, co se dělo skutečným uneseným holkám.  

Uvažujete o druhé sérii?  

Ano. Extraktoři dělají na Voyo fenomenální čísla a patří do nejlepších 3 Voyo Originals ve všech parametrech, které si měříme. Máme námět na druhou sérii, ale ještě není schválená do výroby.  

Matěj Škop